Hranice

7. června 2011 v 20:34 | Dark |  ze života
Vždycky jsem balancovala na hraně mezi výsluním a zatracením, vlastně jsem byla na takové periferii naší společnosti ve škole, ale vždy jsem na tom byla lépe než někteří lidé. Ovšem teď cítím, že se ne vlastní vinou nechávám stahovat do propasti. Celá naše třída je obrovský Titanic, který namířila k ledovci se zjevným úmyslem. Nikdo se nepokouší jí otočit a pro jednoho je to příliš těžké, většina věří, že ledovec uhne sám, ale on neuhne. Ukousli jsme si větší sousto než jsme schopni pozřít a přitom to zavinilo jen pár banálních emocí: vztek, důvěřivost, naivita, rozjívenost a pocit zrady...
Nejdůležitější je, že si hlavní aktérka toho všeho v pozadí mne ruce (nebo ne, ona tak nejspíš ani neuvažuje), dobře se jí podařilo dát nám nálepku těch největších hajzlů... Však ono se jí to všechno vrátí, jenže kde v té době budeme my? Odepsaní nebo jen s dvojkami z chování a špatným posudkem? Pořád doufám, že se to alespoň nějak zlepší, ale to je asi hloupost... sakra... i stratég, který každý krok dobře zváží, skončí díky pasti, jež byla nalíčená z minuty na minutu.
Nu což, ať už peklo vypadá jakkoli, odejdu tam se vší parádou, možná nás odsoudí, ovšem minimálně ve mě zbude pocit, že jsem udělala, co se dalo a vracet se nemá cenu. Kdo se vrací, ten totiž nejde kupředu a jít dál, to je nejlepší útěk před problémy.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kitty Kitty | Web | 8. června 2011 v 14:31 | Reagovat

Vzhledem k příliš častému výskytu neurčitostí odloženo na neurčito...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama