Červen 2011

Jak napsat inzerát

11. června 2011 v 19:40 | Dark |  ze života
Znáte to, potřebujete něco střelit, abyste měli na chlast, hadry, popřípadě ještě na nějakou další kravinu, kterou se budete po půl roce snažit rovněž udat.
U nás ve sklepě straší pár klecí, které už nejspíš nikdy nevyužiju, a jedno akvárium. Už rok slibuji otci, že ho prodám, už rok jsem to neudělala a tak jsem dnes - kdy jsem měla dělat cosi do zemáku - se rozhodla splnit svůj slib a napsat dostatečně úderný inzerát.
Nejprve se mi dostala do ruky klec na morče, ve které byl naposledy náš morčoun, když se nám ještě vešel na dlaň, pak putoval do většího.

Typický inzerát se mi zdál poměrně suchý:
Prodám klec na morčata o rozměrech **x**x**, téměř nová. Cena 400 Kč.

Jistě, cena docela nízká, ale co mám vyžadovat za ten krám, co jsme pořídili před ech... no bylo to dávno.

"Co to zkusit podle pravdy?" radil starší bratr... dnes měl nejspíš fórovou náladu, protože úplně vidím, jak bych s inzerátem ve stylu:

Prodám klec na maximálně jedno morče o rozměrech **x**x** a doufejte, že mi neujela ruka s metrem a ta klec není ještě menší, mimochodem, je pěkně stará, okousaná od morčete a i zadarmo drahá.

Po mnoha hádkách a upgradech inzerátu nakonec finální podoba zněla:

Prodám klec, do které se vejde i dítě - pro muže hlídající své ratolesti velmi praktické, kovové mříže zajišťují, že když do nich pustíte elektrický proud, dítě nebude mít šanci utéct a ani ohlodávat mříže a vytvářet nepříjemný zvuk. Cena 400 Kč. Ale při rychlém jednání 20% sleva, ale to není všechno, první volající dostanou kolotoč, díky kterému vám můžou příslušníci rodiny pohánět televizi, ale to stále není všechno! Dostanete taky praktický držák na pivo ve tvaru domečku pro křečky.

Inzerát bohužel nikdy nebude zveřejněn, já půjdu na odvykačku, kvůli závislosti na teleshoppingu, protože nápadně připomínám toho plešatýho chlapa, který stíral z mopu špinavou pěnu (jo, vzpomínky z doby, kdy mi bylo šest let, před blokem pohádek tam býval právě on a jeho "to stále není všechno") a klece si ještě dlouhou dobu pobudou ve sklepě.

Hranice

7. června 2011 v 20:34 | Dark |  ze života
Vždycky jsem balancovala na hraně mezi výsluním a zatracením, vlastně jsem byla na takové periferii naší společnosti ve škole, ale vždy jsem na tom byla lépe než někteří lidé. Ovšem teď cítím, že se ne vlastní vinou nechávám stahovat do propasti. Celá naše třída je obrovský Titanic, který namířila k ledovci se zjevným úmyslem. Nikdo se nepokouší jí otočit a pro jednoho je to příliš těžké, většina věří, že ledovec uhne sám, ale on neuhne. Ukousli jsme si větší sousto než jsme schopni pozřít a přitom to zavinilo jen pár banálních emocí: vztek, důvěřivost, naivita, rozjívenost a pocit zrady...
Nejdůležitější je, že si hlavní aktérka toho všeho v pozadí mne ruce (nebo ne, ona tak nejspíš ani neuvažuje), dobře se jí podařilo dát nám nálepku těch největších hajzlů... Však ono se jí to všechno vrátí, jenže kde v té době budeme my? Odepsaní nebo jen s dvojkami z chování a špatným posudkem? Pořád doufám, že se to alespoň nějak zlepší, ale to je asi hloupost... sakra... i stratég, který každý krok dobře zváží, skončí díky pasti, jež byla nalíčená z minuty na minutu.
Nu což, ať už peklo vypadá jakkoli, odejdu tam se vší parádou, možná nás odsoudí, ovšem minimálně ve mě zbude pocit, že jsem udělala, co se dalo a vracet se nemá cenu. Kdo se vrací, ten totiž nejde kupředu a jít dál, to je nejlepší útěk před problémy.

To jsou ty správné hádky... o velikosti

4. června 2011 v 1:02 | Dark |  jen slova
Možná tím budu riskovat svůj inkognito stav, ale o tohle se prostě musím s někým podělit.
Poslední dobou se mi docela zalíbilo do jistých věcí kecat a kecat a kecat, vím... není to nejlepší vlastnost, ale když někdy čtete ty blbosti, nedá vám to, abyste se neozvali.
Nadruhou stranu co si budeme vykládat, nehodlám, aby se mi na blogu zjevilo stádo obranářek dotčené a udělalo mi to z mého soukromého zašívacího místa věřejnou křižovatku bůhví koho, ještě by se mezi nimi zjevila některá z mých spolužaček, odhalila mě a pak čágos amígos.

Ovšem i přes všechna opatření jse byla odhalena, respektivě dotyčná kdesi vyhrabala můj starý mail z dob, kdy Mrtvé moře bylo ještě jenom marod a napsala mi, kterak jsem se dotkla jejího "bojíška". Ne, není to žádná speciální odruda psa nebo kdoví jakého mutanta, nýbrž takhle originálně autorka otitulovala svého přítele. Na mysl se mi krade jen jediná otázka - Ví ten nebožák o tom?

Každopádně já to nijak výrazně neřešila a poněkud dokonce i zapomněla na tu šlamastiku s bezva článkem o přirození zmíněného mutanta... teda bojíška.
Nakonec jsem omylem (to dělám často, chci se přihlásit na mail a místo toho automaticky jdu na blog, naťukám heslo a pak se jen divím, kdeže jsem se to vyskytla) zavítala na můj stoletý mail a nestačila se divit, bohužel ta věc byla už poněkud zvětralá a tak jsem nedoufala, že mi něco vůbec odpoví... Nu což, stalo se tak a tudíž vám přináším otevřenou korespondenci s pracovním názvem "Velikost".