Za záclonou

25. dubna 2011 v 22:42 | Dark |  jen slova
Občas stojím u okna za záclonou a přes řídkou látku sleduju život na chodníku pod okny našeho bytu v pátém patře. Nic se dole vlastně neděje, není to nijak frekventovaná ulice (hlavně ta, kam směřují okna z mého pokoje) a přestože mám výhled na lesy, stejně to není až tak krásný pohled. Pryč jsou ty časy, kdy po vyhlédnutí z okna byly přede mnou jen pole a pás lesů nad kterým se třpytily světla města a shluk těchto světlušek mi připomínal míimozemské plavidlo.
Teď jí člověk znetvořil k nepoznání a dal jí poněkud divný a oko drásající vzhled. Bydlím sice v panelové zástavbě a až na západní stranu je všechno obšancované městem (a i ta teď je) a tudíž se může zdát, že všudypřítomná šeď mě musí přímo iritovat, ale naopak jí mám ráda. Není tak křiklavá, jako tyhle nesmírně drahé bytovky.
Minule jsme tam byly s kamarádkou, vlastně poprvé... bydlím tady už od svého narození, ale co je postavili, tak jsem tam ještě nebyla. Neměla jsem k tomu důvod a navíc mi bylo stále vštěpováno, že díky stálé přítomnosti cizineckých dělníků, je ta oblast krajem silně nebezpečným.
Když jsem se procházely ulicemi, kde pestrobarevné domy zářily dodálky, nemohla jsem se zbavit jakéhosi stísněného pocitu, navíc jsem brzy ztratila přehled, kde se nacházíme... tady se zkrátka nebylo čeho chytnout, ale neztratily jsme se, jen jsem nebyla schopná určit, v kterém bodě se nacházíme, zkrátka jsem vděčná za naše fabrikové paneláky z dob komunismu. Nemají chybu... až na to, že stojí na bažinách a v domě bydlí stejná sestava lidí jako kdysi - pár lidí, co tesalo do režimu a několik udavačů.
Řekněme to asi tak... moje mamka a její rodiče holt nebyli až tak oblíbení v tomto směru a tak tady máme udavače zleva zprava. Jednoho přes chodbu, druhého pod námi a pár jich je ještě v domě, ale to jsou ti nejprofláknutější.
Svého oblíbeného koníčku - totiž špehování někoho - se dosud nezbavili a tak nám dál stepují za dveřmi na chodbě a pokouší se něco odposlechnout, když si zrovna myslí, že je nikdo nevidí.

Hm... a další událost... zítra se jde do školy, jsem nadšena a uchvácena, není totiž nic horšího. Spolužáci, které se vyžívají v prasátkové žůžové, ale to by mě ani tak nevadilo, konec konců jsem velmi tolerantní tvor (ale jak mě jednou naštvate, uvidíte, že nedokážu moc odpouštět, asi takhle - rychle se nenaštvu a když se fakt nasPÍP, nějakého prominutí se nedočkáte, možná na vás brzo přestanu mít vztek, ale to je tak asi všechno, pak se dostaví lhostejnost a zkrátka nenavážu na to, co bylo), ale ty jejich urážky... vážně jich mám dost, začínám mít v jejich přítomnosti i dost agresivní sklony a je vážně těžké se ovládnout a nedát tomu rozkošnému blonďáčkovi v růžovém svetru ránu pěstí do ksichtíku.

Samozřejmě se těším i na učitele, obzlášť na tu, která nastrtala do vedlejší třídy a začala mě tam veřejně rozebírat při tématu "subkultury mládeže", coby příklad Emo! (Nejsem, ale opravdu nejsem Emo!!!)
V té chvíli by se ve mě vážně krve nedořezalo - tedy, když mi to pak moje spolusedící na odpoledku, se kterou se nijak výrazně nebavím, ale je to ten typ, co prostě s tebou dokáže nějak vycházet, i když nejste kamarádky - zvláště po tom, co řekla, že o mě úča všechno vykecala. Já, která si tolik chrání svoje soukromí jsem propíraná před hejnem děcek, jež čekají na cokoli, za co by se mi mohly posmívat - skvělé, ne?
A pak bych si taky zítra mohla střihnout akcičku vynucené sundání rukavic, aby učitel zjístil, zda se řežu nebo ne.

Sakra, mě to tak moc štve, ale s tím nic nenadělám, navíc budu muset už jít spát... tedy... do koupelny a pak si asi budu číst nebo něco podobně vtipného, nejspíš neusnu před druhou ranní a ráno budu jako zmlácená, bezvadné vyhlídky.
Tak dobrou a nezapomeňte na pitný režim. (můj stůl, v našem děckém pokojíku zhruba kolem jedné odpoledne)↓
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Krasivija Krasivija | Web | 25. dubna 2011 v 23:03 | Reagovat

To já nejvíc trpěla na základce. Pořád se mi kvůli něčemu posmívali.  probírali všechny moje chyby a všechny moje trapasy, co se mi kdy staly.
Už od druhé třídy trúěli jakousi utvělou mentální představou, že miluju Harryho Pottera. A pořád mi to předhazovali. Je pravda, že samotný příběh o Harrym je uchvatný a dobrodružný, ale já se nejsem schopná doslova zamilovat do někoho, kdo neexistuje.
A když tak o tom dneska přemýšlím, tak ani nevím, jak na to přišli, že ho mám ráda.
Teď, když jsem na střední, tak tam jsou naštěstí normálnější lidi, od kterých si nemusím udržovat takový odstup a vím, že se mi nepokusí nějak vážně ublížit.

2 Kitty Kitty | Web | 26. dubna 2011 v 15:31 | Reagovat

Tak že se u vás pije jsem věděla, ale že až tolik?
Nechodím z domu a nevyhlížím ven, toť má ukrutná cesta životem.
Co se školy týče, ještě dnes jsem měla vystaráno, ale budu muset do knihovny. nechce se mi tam ani trochu a chtěla bych se na to vykašalat. Jako na všechno.

3 Dark Dark | Web | 26. dubna 2011 v 15:49 | Reagovat

[2]: To bylo nealko a splašili jsme to v lednici, včera se něco oslavovalo - bez naší přítomnost a někdo to musí dopít *nevinný úsměv*

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama