Bárbíno-žravej křeček

26. ledna 2011 v 18:53 | Dark |  jen slova
Teď, když tu nad tabulkou čokolády dumám nad svým životem, mi připadá, že slovo "žít" se neslučuje s mou osobou. Žiji snad? Ne, přežívám, spíše živořím. I nejsvatější pravidlo, které jsem si dala, jsem porušila... brečet na veřejnosti není nic pro mě, svým způsobem se mi to příčí. Neodsuzuji to, ale jakožto člověk vyčnívající z davu jsem si zvykla neukazovat svou slabost.
Raději polknu slzy a se lživě hrdým výrazem ignoruju urážky. Musím se přiznat... zlepšuju se v tom, nevnímám a jdu. Občas si připadám jako zombík, ale kdybych je byť jen poslala "tam kam slunce nesvítí" bylo by znát, že mě vytočili, naštvali... narazili na mou slabinu a to nechci, takhle je to přejde, brzy zjístí, že jejich "mučení" nemá valnou odezvu a až na občasné "je to kráva" mě nechají dejchat.

Dneska mě ovšem dostal názor kamarádky, že bych za to měla být vděčná. Vždyť oni si mě všimli, všimli s velkým Vé a přece, co se škádlívá, to se rádo mívá!
Tak děkuju, nechci... nechci takovej druh zájmu, možná bych neměla být vybíravá, ale... nevadilo by mě to, kdyby to dělali jen někdy, ale už od druhého pololetí první třídy jsem měla problémy zařadit se do společnosti...
Nehrála jsem si panenkami a "bárbínama" obecně, místo toho jsem vlastnila osadu podivných figurek (asi z Kinder-vajíček), které bydleli u klece, v níž sídlil hrůzostrašný a vražedný... (chvilka napětí)... džungarský křeček! Kromě krmení pro hlodavce se živil příšernými panenkami (vlastně hračkami tohoto druhu obecně). Tak třeba tou nehoráznou panenkou s obří hlavou.

No a tím jsem v podstatě byla divná... svou láskou k hlodavci, který měřil šest cenťáků, ve dne spal a v noci dělal takový bordel, že otec nemohl spát (cha, já chrápala jak ježek v zimě).
Ale myslím... že tohle bylo až na začátku druhé třídy.
V první třídě to bylo kvůli tomu, že jsem do školy přišla v pololetí nová.

A pak to šlo komplet do háje. Učitelka měla ráda své oblíbence, což byli tři křesťani a jinak holčičky v růžových sukních. Já v tu dobu prožívala éru kalhot a do sukni mě nikdo nenarval.

Pak jsem někdy před začátkem sedmé třídy začala chodit lehce v černém a do sedmičky už jsem šla jako "černokněžník" (jak mi přezdívá babča - aneb... poltík - vzdálená příbuzná poltergeista).
I když... tou dobou jsem nejspíš ještě nosila modrý džíny.
A teď? Teď jsem v černým úplně a po druhým přestupu, tady jsem se mezi mé vrstevnice zařadila ještě hůř, ale co... jsem zvyklá.
Všichni jsou přesvědčení, že jsem emo...

Jenže o to pořád nejde...
Jde o téma týdne sebevražda.
A kvůli mým kilometrovým žbleptům to nepůjde mezi "články na téma týdne".

Sebevražda... nic proti tomu nemám, ty lidi neodsuzuju, když si myslí, že není jiná cesta jak z kola ven, tak to skončí. Jo, věčný klid...
Vlastně je fuk, kdy to skončí, jednou se tak stane, ale kdy to bude... to je ve hvězdách.
Vemte si, kolik lidí hulí? Nezatloukají si sami hřebíčky do rakve? Ale nikdo to neřeší, protože to je normální. Ti šesťáci před školou s krabičkou cigaret, mají mnohem blíž k hrobu než já "emařka" (ať nedojde k omylu, nejsem emo). A řeší to někdo?

... celý článek tímto škrtám... v hlavě mám prázdno a mám žížu, takže dneska z toho nebude nic.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Mr. Madrak Mr. Madrak | Web | 29. ledna 2011 v 13:24 | Reagovat

Jak pravdivé...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama