Leden 2011

Bárbíno-žravej křeček

26. ledna 2011 v 18:53 | Dark |  jen slova
Teď, když tu nad tabulkou čokolády dumám nad svým životem, mi připadá, že slovo "žít" se neslučuje s mou osobou. Žiji snad? Ne, přežívám, spíše živořím. I nejsvatější pravidlo, které jsem si dala, jsem porušila... brečet na veřejnosti není nic pro mě, svým způsobem se mi to příčí. Neodsuzuji to, ale jakožto člověk vyčnívající z davu jsem si zvykla neukazovat svou slabost.
Raději polknu slzy a se lživě hrdým výrazem ignoruju urážky. Musím se přiznat... zlepšuju se v tom, nevnímám a jdu. Občas si připadám jako zombík, ale kdybych je byť jen poslala "tam kam slunce nesvítí" bylo by znát, že mě vytočili, naštvali... narazili na mou slabinu a to nechci, takhle je to přejde, brzy zjístí, že jejich "mučení" nemá valnou odezvu a až na občasné "je to kráva" mě nechají dejchat.

Dneska mě ovšem dostal názor kamarádky, že bych za to měla být vděčná. Vždyť oni si mě všimli, všimli s velkým Vé a přece, co se škádlívá, to se rádo mívá!
Tak děkuju, nechci... nechci takovej druh zájmu, možná bych neměla být vybíravá, ale... nevadilo by mě to, kdyby to dělali jen někdy, ale už od druhého pololetí první třídy jsem měla problémy zařadit se do společnosti...
Nehrála jsem si panenkami a "bárbínama" obecně, místo toho jsem vlastnila osadu podivných figurek (asi z Kinder-vajíček), které bydleli u klece, v níž sídlil hrůzostrašný a vražedný... (chvilka napětí)... džungarský křeček! Kromě krmení pro hlodavce se živil příšernými panenkami (vlastně hračkami tohoto druhu obecně). Tak třeba tou nehoráznou panenkou s obří hlavou.

No a tím jsem v podstatě byla divná... svou láskou k hlodavci, který měřil šest cenťáků, ve dne spal a v noci dělal takový bordel, že otec nemohl spát (cha, já chrápala jak ježek v zimě).
Ale myslím... že tohle bylo až na začátku druhé třídy.
V první třídě to bylo kvůli tomu, že jsem do školy přišla v pololetí nová.

A pak to šlo komplet do háje. Učitelka měla ráda své oblíbence, což byli tři křesťani a jinak holčičky v růžových sukních. Já v tu dobu prožívala éru kalhot a do sukni mě nikdo nenarval.

Pak jsem někdy před začátkem sedmé třídy začala chodit lehce v černém a do sedmičky už jsem šla jako "černokněžník" (jak mi přezdívá babča - aneb... poltík - vzdálená příbuzná poltergeista).
I když... tou dobou jsem nejspíš ještě nosila modrý džíny.
A teď? Teď jsem v černým úplně a po druhým přestupu, tady jsem se mezi mé vrstevnice zařadila ještě hůř, ale co... jsem zvyklá.
Všichni jsou přesvědčení, že jsem emo...

Jenže o to pořád nejde...
Jde o téma týdne sebevražda.
A kvůli mým kilometrovým žbleptům to nepůjde mezi "články na téma týdne".

Sebevražda... nic proti tomu nemám, ty lidi neodsuzuju, když si myslí, že není jiná cesta jak z kola ven, tak to skončí. Jo, věčný klid...
Vlastně je fuk, kdy to skončí, jednou se tak stane, ale kdy to bude... to je ve hvězdách.
Vemte si, kolik lidí hulí? Nezatloukají si sami hřebíčky do rakve? Ale nikdo to neřeší, protože to je normální. Ti šesťáci před školou s krabičkou cigaret, mají mnohem blíž k hrobu než já "emařka" (ať nedojde k omylu, nejsem emo). A řeší to někdo?

... celý článek tímto škrtám... v hlavě mám prázdno a mám žížu, takže dneska z toho nebude nic.

Taková normální sobota

22. ledna 2011 v 18:00 | Dark |  jen slova
Milý deníčku,
dneska jsem začala chodit s mocinky krásným borečkem. Musím se učit, ale pořád si s ním esemeskuju a nebo koukám na jeho krásný fotečky na fejsu...

No kéžby, vážení... Jasně, toho krásnýho borečka můžeme škrtnout, stejně jako to esemeskování a vlastně celý ten odstavec až na učení.
To by se mi šiklo, protože kdybych se učila, nemusela bych mít z fyziky trojku... Uááá.
Jenže já místo učení, okounění na facebooku a vytřískávání si kreditu, se bavím jako "typická" teenagerka.
To jest: Odháním od sebe šílenou korelu, která se mi rozhodla zahnízdit na hlavě, pokouším se neusnout u takového toho amerického "hororu" pro puberťáky, u kterého ani pořádně nevím jak se jmenuje. Smysl počínání hlavních představitelů mi taky uniká.

Filmové zrno

8. ledna 2011 v 21:31 | Dark |  fotky
Máme před pololetním vysvědčením, nevím jak pro vás, ale pro mě to znamená pořádně zabrat, protože mi stačí už ta menší katastrofa ve fyzice.
Jistě, důležitý je průměr až druhého výza a pak z pololetí devítky, jenomže... jenomže.
Takže se učím, dodělávám zapomenuté úkoly a dopisuju sešity, které často zejí prázdnotou a u toho se holt i pořádně nudím. Nevím, kdo vymyslel, že při psaní látky si nejvíc zapamatujete, já si nepamatuju ani co píšu za předmět, natož abych věděla o čem se tam "mluví".

Dopadlo to tím, že jsem vyzkoušela "filmové zrno" i na hýbající se "věci". Když jsem foťák k Vánocům dostala, hodně jsem "FZ" používala, ale fotit s tím něco v pohybu jsem tolikrát nezkoušela, protože nebylo co.
Ale dneska při pohledu na mou korelu mi došlo, že bych mohla foťák trošku "oprášit" a pokusit se svého nefotogenického papouška vyfotit...
no a výsledek...

Podzimní fotky

1. ledna 2011 v 20:45 | Dark |  fotky
První krmení rubriky fotky bylo vyfoceno na podzim, jak už je zmíněno v titulku. Nejsem si jistá kdy přesně, ale musela jsem je nafotit ještě před listopadem, protože jsem je hodlala strčit na můj minulý blog.
Dost keců...