Úplněk

1. prosince 2010 v 20:45 | Dark |  příběhy
(obdivuju každého, kdo to dočte do konce)
Přešla jsem k oknu zataženému těžkými závěsy a podívala se škvírkou v závěsech na spící krajinu ozářenou měsícem v úplňku. Dávala jsem si velký pozor na to, aby paprsek měsíčního svitu nezabloudil i na mou kůži - to poslední po čem jsem v tuto chvíli toužila, bylo přeměnit se na vlkodlaka. Na hnusnou, velkou psovitou příšeru, jež vrčí a příležitostně sežere nějakého toho človíčka, který má proti dospělému vlkodlakovi (a já bezpochyby byla dospělá už nějaký ten pátek, i když jsem zamrzla na milosrdných šestnácti letech) sílu asi jako čerstvě narozená myš.

Z hor se ozvalo zavytí vlka... nebo vlkodlaka? Chtěla jsem být volná jako ostatní mé rasy, ale zároveň jsem nechtěla být jen zmítaná instinkty jako oni.

Nevíš, co chceš, pomyslela jsem si a zoufale potřásla hlavou.
Čas strávený tady si vybral svou daň... nedokázala jsem si představit, že bych se měla vrátit zpátky k životu v chýši a při úplňku se proměnit a zaběhnout se do města nakrmit na člověku, případně nakazit kousnutím nějakého nebožáka, aby se proměnil na stejné stvoření. Na druhou stranu jsem prahla po tom, aby můj život byl tak jednoduchý jako kdysi - když jsem měla hlad, najedla jsem se, když jsem měla žízeň, napila jsem se a když někdo ohrožoval můj post v hierarchii smečky, tak jsem ho prostě zabila, a nebo mu důrazně "doporučila", aby to už nedělal.
... Daň v podobě lidské nerozhodnosti, tu jsem já ještě před lety neměla, ale teď jsem občas měla problém se rozhodnout i mezi tím, zda si obléct džíny nebo sukni.

Za mnou se ozvalo odkašlání, povzdechla jsem si.
"Co chceš?!" zavrčela jsem vztekle, to neumí klepat? Neohlášený návštěvník nejspíš neměl ani tolik slušnosti, aby odpověděl. S chutí zavraždit toho troufalce jsem se otočila  a stanula tváří v tvář nějakému mladíčkovi.
"Na něco jsem se tě ptala!" syčela jsem jedovatě. Kluk začal couvat ke dveřím, učinila jsem k němu pouhopouhé dva kroky s výrazem vraha a on okamžitě trhl za kliku a vyřítil se na chodbu.
Usmála jsem se a zavzpomínala na dobu, kdy mě dětinsky bavilo děsit lidi, po pár měsících mě to přešlo. Nebylo o co stát a k večeři jsem si je stejně nemohla dát.Teď už bych člověka nesnědla ani za příslib svobody, zaprvé se mi to začalo zdát nechutné a zadruhé jsem se nehodlala opět stát tím zabijákem, bez trošky emocí.
Pomalým až loudavým krokem jsem vyšla za ním na chodbu. Na každé straně dveří stál jeden z mých hlídačů (tedy spíš měli hlídat okolí přede mnou, jenomže byli tady spíše pro klid v duších malomyslných zaměstnancům, jež si mysleli, že by je dva sotva dospělí studenti uměleckého gymnázia, kterým se momentálně vznešeně říkalo "vojáci", ubránili před prvotřídním zabijákem). Ti dva byli jediní, kteří se mě nebáli a nestranili. Právě naopak... měli nejspíš trošku sebevražedné sklony, ale to mi vážně nevadilo, jelikož tento fakt mi takříkajíc hrál do karet. Jak jinak bych s nimi mohla navázat bližší vztah, že?
"Leo, Arthure." kývla jsem jim na pozdrav a všimla si, že za Leem se schovává ten neohlášený návštěvník.
"Co mu je?" podívala jsem se na Atrhura.
"Bojí se tě." uchechtl se.
"Aha a co potřeboval?" tahala jsem dál informace z Arthura, protože jsem věděla, že je naprosto zbytečné mluvit s tím vystrašeným klučinou. Arthur kývl hlavou ke klukovi.
"M-m-mám v-v-vám vzkázat, že šéf s vámi chce mluvit." vysoukal ze sebe klučina, ze začátku sice trochu koktal, ale na konci věty nasadil takové tempo, že nebýt vlkodlakem, nerozuměla bych ani ň.

Zavládlo ticho, ve kterém mě napadlo, jak moc si začínám uvědomovat věkový rozdíl mezi mnou a například... no například Arthurem a Leem. Věkově vypadáme stejně, ale já jsem mnohem starší a začínám tak i myslet. Copak jsem před chvílí v myšlenkách nenazývala mého vrstevníka klučinou? Nesmýšlela jsem o něm téměř jako o dítěti?!
Jediná věc, která mě omlouvala, byl fakt, že on se tak i choval.

"Tak já jdu." oznámila jsem jim a vydala se do té nenáviděné kanceláře.
To šéf mi dával všechny rozkazy, které se mi příčily, ale brzy jsem pochopila, že nemá cenu vzdorovat. Mého nadřízeného jsem nenáviděla z mnoha důvodů. Například kvůli tomu, že sem přitáhne mladé lidi, po výcviku jim dá zbraně a zařadí je do jedné z průzkumných skupin, případně jim dá nějakou podřadnou práci na základně. Nemyslí na to, že dotyční měli rodiny, že je někdo hledá - hledá, ale nenajde, pro svět zemřeli ve chvíli, kdy vstoupili na území naší základny.

Už několik metrů před šéfovou kanceláří ke mně doběhla sekretářka šéfa a cosi nadšeně mlela.
"Dáte si něco na pití, slečno Sandro?" zajímala se.
"Ne, to je v pořádku, nedělejte si starosti." odvětila jsem jí.
"Vážně ne? Třeba kávu?" nabízela mi dál.
"Opravdu, je to v pořádku." zářivě jsem se na ní usmála a doufala, že tímhle naše konverzace skončila.

Sekretářka mě vedla kolem početných stráží přímo k šéfovi. Zaklepala na dveře a po tichém "dále" mi je otevřela a já tiše vešla dovnitř. Místo pozdravu jsem se mírně uklonila, tak jak to mám před šéfem ve zvyku.
"Zdravím, Sany..." pozdravil mě vřele šéf. Přes tvář mi přelétl stín znechucení, vždycky když použije takový tón, chce po mě něco, co se mi nebude líbit.
"Co jste potřeboval?" mířila jsem rovnou k věci.
"Dnes nemáš asi náladu na plané řečičky, viď?" zasmál se šéf.
"Jako bych někdy měla..." zavrčela jsem tlumeně.
"Dobrá, přivezli k nám vlkodlaka, možná bys mu měla trošku promluvit do duše, než se rozhodne, co s ním bude dál." řekl mi šéf.
"Takže rutina." pokrčila jsem rameny naoko uvolněně.
"Ano, rutina." přisvědčil mi.

Po pěti minutách plných bezduchých frázích a mých unuděných odpovědí jsem byla propuštěna a vyslána, abych hodila nezávaznou řeč s vrčící bestií. Buďto se uklidní a rozbrečí se mi na rameni - jak se tady už jednou stalo, nebo vyskočí a pod vlivem měsíce se promění, načež učiním totéž, začneme spolu bojovat a jestli se mi nepodrobí, tak ho zabiju. Lehké jako facka, jen nevím, proč tomu šéf říká "promlouvání do duše", asi je to jen další ukázka jeho nevkusného humoru.

Došla jsem na konec chodby a rozhodovala se, zda jet výtahem, a nebo jít po schodech. Nakonec jsem zvolila výtah, přece jen je to rychlejší a já už to chci mít co nejdřív za sebou.

Dvacet pater pod základnou se výtah konečně zastavil, hned před dveřmi jsem se lekla Richarda - pracoval v podzemí, kde hlídal vlkodlaky, kdyby některý utekl, měl ho okamžitě se svou jednotkou zneškodnit.
"Fuj, takhle mě neděs." protáhla jsem obličej a on se rozpustile usmál.
"Ou, to se mi ještě nepovedlo - vyděsit vlkouše."
"Tak to příště už nezkoušej." zamračila jsem se naoko naštvaně. "Jak to tu vypadá?"
"Jak, jak... čekáme tady na tebe jako na smilování, začíná to být s tím vlkodlakem pěkně krizový." rozhodil rukama a vedl mě k cele nováčka.
"Co dělá?" zajímala jsem se, protože takhle vyklepaný Richard nebývá.
"Dokud byl jen na řetězu, tak zlikvidoval vše, na co dosáhl. Nakonec se nám ho podařilo připoutat až ke stěně, ale chová se jako... no opravdu jako zvíře. Doktoři se ho pokoušeli uklidnit, ale on je i po sedativech, které by skolili i mamuta, úplně fit!" líčil dramaticky.
"Tak to se nemůžu dočkat, až toho kliďase uvidím." rozesmála jsem se.
"Ha ha ha!" vyštěkl uraženě a popostrčil mě blíž k plechovým dveřím. Zabušil na dveře, a když nám jeden po zuby ozbrojený voják otevřel, málem mě hodil do cely.

"To je ten zázrak?" skepticky jsem se dívala na mladíka, který bezvládně visel v okovech. Richard přikývl.
Přešla jsem k němu - ani se nepohnul a při tom mě musel cítit.
"Ten je fakt strašidelný." ušklíbla jsem se a pak poodešla do bezpečné vzdálenosti a obrátila se čelem k vojákům, lékařům a dalším zaměstnancům. "Ocenila bych trošku soukromí." promluvila jsem.
"Ale... je nebezpečný!" snažil se mě přemluvit lékař.
"Hodlám to risknout." odsekla jsem a zatvářila se nekompromisně. Všichni si povzdechli a odešli. Poslední šel Richard, který mi věnoval velmi, ale velmi ustaraný pohled.
"Leo a Atrhure vy byste měli... Leo? Arthure?!" uvědomila jsem si absenci mých hlídačů, obyčejně se mi doslova lepily na paty. Že by mi šéf začal natolik věřit, že už mě nemusí hlídat na každém kroku nebo na mě něco šije?

Vrátila jsem se zpátky k vlkodlakovi a zamyšleně si sedla před něj na zem. Po chvilce přemýšlení jsem vyskočila na nohy a stanula před vlkoušem. Proběhla mnou vlna adrenalinu, být tak blízko nebezpečí... smrtelnému nebezpečí...

Zrovna jsem ho chtěla ne moc jemně probrat z případného bezvědomí, když prudce trhl hlavou a zabodl do mě nenávistný pohled.
"Probudil ses?" uchichtla jsem se drze. Oči se mu zúžily a místnost naplnilo nebezpečné vrčení.
"Už se bojím." broukla jsem.
"Měla bys." promluvil. Jeho hlas byl takový jako pohled - prosycený zlobou. Teprve teď jsem si uvědomila, že v místnosti je šero a pro lidské oko tma - mladé vlkodlaky světlo dráždí a to jsem potřebovala - nakopnout toho chcíplého vlkodlaka k nějaké akci
Stiskla jsem vypínač a zářivky v místnosti se rozzářily protivným bledým nemocničním světlem.
Vlkodlak vydal přidušený zvuk a začal se zmítat ještě dvakrát tolik než předtím, nakonec sklonil hlavu, aby se aspoň trochu vyhnul přemíře světla.
Konečně jsem měla možnosti si ho blíže prohlédnout. Byl bledý jako smrt, černé dlouhé vlasy měl zplihlé a kromě zuboženého vzhledu nijak nevynikal ani v oblečení - měl na sobě roztrhané tmavé džíny a zablácené boty.
"Smím znát tvoje jméno?" zeptala jsem se, když jsem prozkoumala každý jeho škrábanec a detail.
"Tos uhodla." zašeptal temně.
"No jak chceš, já se ho dozvím i bez sebe." pokrčila jsem rameny a stiskla kliku, po otevření dveří jsem zjistila, že na chodbě stojí snad všechen personál z tohoto sektoru. Nejspíš byli zvědaví, zda odsud odejdu po svých.

"Jak se jmenuje?" upřela jsem oči na Richarda.
"Andrew." odpovědělo mi hned několik lidí
"Dík." poděkovala jsem a opět za sebou zavřela těžké dveře.
"Takže Andy..." přerušil mě zvuk praskající zdi. Lekla jsem se a prudce se otočila. Avšak pozdě. Blížil se ke mně vrčící a vzteky bez sebe Andrew. Nedokázala jsem pochopit, jak se osvobodil, ale pokud to dokázal sám, tak byl opravdu třída.

Jakákoli chvála stran Andrewa mě přešla, když mě odhodil na protější stranu. Vmžiku jsem se vymrštila zpět na nohy a hodlala mu opětovat jeho milé chování. Než jsem se zmohla na něco pořádného, jedním skokem byl u mě a popadl mě za ruku. Pokus o vykroucení z jeho sevření byl marný. Svitla mi naděje v podobě pořádného kopance do jeho... ehm citlivých míst.
Bohužel, než jsem stačila spáchat svůj úder, podtrhl mi druhou nohu. Bylo jasné, že v boji bez proměny je trošku silnější, ale vyhrát nad ním ve vlčí podobě, když on se zřejmě pod vlivem sedativ nedokáže "zvlkodlačit", by nebyla ta pravá výhra. Ne, že bych si snad na tom zakládala, ale vlkodlaci zkrotnou jen, když se setkají s někým, kdo je silnější než oni sami.
Třískla jsem sebou o zem a pocítila tupou bolest v hlavě, ignorovala jsem jí a spíš si všímala toho, že mě svou váhou přitiskl k zemi. Bylo jasné, že touží jednak po mé smrti, ale hlavně po krvi. Především mladým vlkodlaků chutná lidské maso, ale sílu mu v prvních měsících života dodává hlavně krev, což neznamená, že dospělé vlkodlaky neposilňuje. Často starší vlkodlaci pijí od mladších členů smečky krev, protože vlkodlačí má v sobě víc... řekněme síly a navíc je to způsob, jak podřízeným vlkoušům předvést, kdo je pánem.
Zapřela jsem se o zem a převalila se nad něj. Přitiskla jsem ho k podlaze vší silou a vítězně pohlédla do jeho očí. Tentokrát jsem v nich uviděla beznaděj.
Následoval poslední krok. Napít se jeho krve a tím ho absolutně pokořit. Po chvilkovém váhání jsem se mu zakousla do krku. Cítila jsem, jak se mu všechny svaly napnuly, ale nepokoušel se mě shodit. Asi už pochopil...
Jeho krev byla vážně dobrá, i když jí trochu kazila přemíra uklidňujících látek. Vlastně byla nejlepší, jakou jsem kdy za svůj život pila. Zakousla jsem se mu ještě hlouběji do krku a on bolestně sykl a škubl sebou. Nehty, které jsem do něj měla pevně zaseknuté mi trochu sjely a zanechaly za sebou krvavou cestičku. Rudé krůpěje se vpíjely do rukávů mého bíločerného trička, ale to mně absolutně nevadilo.
"Už dost, prosím..." zachraptěl prosbu a já se od něj odtrhla.

Poklekla jsem vedle něj a Andy se bázlivě posadil. Možná jsem to s tou krví trošku přehnala, ovšem byl naprosto mírný... jako jehně. V minutce jsem ho připoutala na řetěz a šla ke dveřím. Díval se na mě, jako na jedinou spřízněnou duši, kterou jsem sice nebyla, ale byla jsem aspoň jeho druhu.
"Vždycky je naděje." řekla jsem místo rozloučení a vypadla na chodbu.

Lidi přede dveřmi měli oči vykulené jako žáby, ani jsem se jim nedivila, vypadala jsem jako vrah - na tričku krev a když vešli do cely a našli Andyho s prokouslým krkem, asi si udělali o tom, co se odehrálo v cele dostatečný obrázek.

Ve svém pokoji jsem sebou praštila na postel a celý týden jsem se z ní nehnula. Nejprve jsem vzpomínala a pak jsem sebe samu začala přesvědčovat o tom, že musím Andymu pomoct.
Zaprvé bych nemusela dělat všechno sama, kdybych si pořídila podobně ochočeného parťáka, jako jsem byla já. Zadruhé bych ho zachránila před krutým osudem a zatřetí... z čistě praktického hlediska, bych měla jeho krev téměř pořád k dispozici... na všechny další důvody založené na sympatiích k němu jsem si zakázala myslet.
Navíc, šéf říkal, že kdykoli si budu něco přát, stačí říct a on se mi pokusí v rámci možností vyhovět. Nikdy jsem si nic nepřála a tak jsem mohla jen doufat, že se mnou šéf nevyrazí dveře.

Vyskočila jsem z postele a převlékla si tričko a téměř bleskurychle opustila svůj pokoj.
"Co jí zase popadlo?" divil se Leo. Nečekala jsem na odpověď a hnala se jako velká voda k šéfovi, díky své prudkosti jsem se dostala do menší šarvátky s jeho bodyguardy. Dosud jsem byla přesvědčená, že to zvládnu, ale u šéfa v kanclu jsem si připadala tak nějak rozpačitě až trapně.
"Nevolal jsem tě, Sany, cos potřebovala?" promluvil svým hraným vstřícným tónem, ve kterém se mísila podezíravost.
"Ech... zajímalo mě, co se stane s tím novým vlkodlakem." řekla jsem vyhýbavě.
"Ukázal se hodně zdatný v boji, po menším výcviku by snad mohl být schopen proměnit se i ve dne bez přítomnosti úplňku, ale bude potřebovat poněkud tvrdší výchovu." Odvětil.
"Kam ho chcete poslat?" pojala jsem zlou předtuchu.
"Je hrozně silný a to i v lidské podobě, takže asi do tábora 55."
"Vždyť to je vůbec ten nejhorší... v tvrdém prostředí... jen málokdo přežije!" téměř jsem vykřikla.
"Já vím." přikývl a vyčkával, co řeknu. Nikdy jsem nešílela kvůli zařazení vlkodlaků a vlastně jsem o to ani nejevila nějaký valný zájem.
"Víte... napadlo mě, že by bylo přínosné pro vaše studie vědět, jak se chová vlkodlak, vychovaný vlkodlakem, podobně jako se vychovávají mladší ve smečkách." začala jsem z opačného konce, než jsem chtěla.
"Předpokládám, že učitelkou máš být ty a koho sis vybrala jako žáka?"
"Andrewa..." vydechla jsem po chvíli mlčení.
"Je plno jiných vhodných vlkodlaků." namítl
"Jenže já chci Andrewa." zavrčela jsem.
"Předpokládám, že ne tak docela jak kvůli studiím, co? Ale jestli si chceš pořídit malé vlkodlačata, tak na to hodně rychle zapomeň, my tě potřebujeme ve stavu stálé bojové pohotovosti." nadhodil s úsměvem.
"Nechci si pořídit žádná malá vlčata, ale je to talent a je silný... dost silný, není trochu zbytečné nevyužít možnosti si z něho udělat dokonalého poskoka? Vážně z něj chcete mít jen dalšího člena armády vlkodlaků, které chcete využít jako potencionální zbraň proti všemu a všem s požehnáním vašich nadřízených?!" prskala jsem vztekle a použila přesně jeho slova - to je to po čem toužil, po poskocích (mezi které jsem bezpochyby patřila).
"Vidím, drahá, že jsme na jedné lodi a v tom případě to budu moci bez problému zařídit." v očích měl něco neidentifikovatelného, ale jinak se tvářil naprosto uvolněně a potěšeně. "Počkej tady, drahoušku." ohlédl se za mnou, když si to rázoval z kanceláře.

Zhroutila jsem se do křesla. Šéf nejspíš dospěl k závěru, že nyní už jsem konečně tím, čím chtěl, abych od začátku byla - jeho hračkou. Ale prospěje to dobré věci a kdoví, třeba Andrew je jen začátek něčeho velkého, co ovlivní životy lidí i vlkodlaků. Musí nás být akorát víc...  
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Částečná anonymka Částečná anonymka | 1. prosince 2010 v 21:05 | Reagovat

Musím říct, že jsem nikdy nečetla něco z tohoto prostředí, co by předčilo mé pocity z tohoto.
Bylo to nádherné, strhující. Skvěle jsi popsala to prostředí, kdy každý má své místo, a de facto se musí vždy někomu podřídit.
Povídku jsem přečetla jedním dechem, zůstala jsem ohromena a s hlavou plnou pocitů.
Shrnu to jedním slovem  - smekám.

2 Mr. Madrak Mr. Madrak | Web | 3. prosince 2010 v 16:27 | Reagovat

Přečíst to celé mi zabralo více času než jsem očekával, ale jsem za to rád.Je to skvělý!jsi fakt talent jednou to někam dotáhneš ;-).Není to žádný zdlouhavý nudný příběh, žádné zbytečné kecy okolo.Jen tak dál!Budu se těšit na další příběhy...

3 Mr. Madrak Mr. Madrak | Web | 4. prosince 2010 v 22:38 | Reagovat

J8 bych přesto řekl, že je to jedna z nejpovedenějších povídek o vlkodlacích co jsem kdy četl...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama