Prosinec 2010

Nenáviděný titulek

30. prosince 2010 v 11:47 | Dark |  jen slova
Ona se ta kupa rozepsaných článků často hodí k tomu, aby mi vytrhla trn z paty, když nevím jaký titulek napsat.
Vlastně bych měla nejspíš nejdříve pozdravit, ale jaksi jsem už to "nejdříve" prošvihla a teď je na čase se vás jen prostě zeptat: "Jak jste přežily svátky, milá dítka?"

Proč se sem musí něco psát?!

25. prosince 2010 v 19:47 | Dark |  jen slova
Včerejšek proběhl nade všechna očekávání, ovšem když jsem se po pěti minutách od vybalení dárků zbavila euforie, dostala jsem se zpět do našedlé reality a byla to vskutku nechutně ledová sprcha.
Nadruhou stranu i přesto cítím, že se nacházím v poměrně dobré náladě. Ne, není to o tom, že bych se tlemila na celé kolo, je to pocit uvnitř, který prožíváte bez vědomí svého okolí.

Hlavně, mám dneska chuť něco pořádného napsat.
Nebo něco načmárat, obyčejnou tužkou a do změti čar vetkat věty, které vyplují z nejtemějších zákoutí zrádné fantazie.
Jo, to bych v tuto chvíli potřebovala, ale co msíto toho udělám?
Natáhnu se pro hrnek čaje a pustím si další video na YT z koncertu Apo...

Již za 3 hodiny, 27 minut a 6 vteřin

23. prosince 2010 v 21:21 | Dark |  jen slova
Už zítra to vypukne, lidi co nestihli nakoupit dárky budou dělat zátahy na obchoďáky, kapři si oddychnou, když pod úderem paličky opustí chlorovanou vodu ve vaně a dárky se ocitnou ve všech možných i nemožných obalech, pokud už tak neučinily.
A většina lidí se bude tvářit jak své bližní zbožňujou, podle tradic se nezapomenou políbit pod jmelím (ti méně romantičtí i jinde a... ehm... více).

Dar(čí)k se odvláčela do kuchyně urvat si něco sladkého
...
Dark se vrátila s mísou okurkového salátu (přesně v... 20:57)
...
Vážení... končím s mluvením o sobě ve třetí osobě a proto se svámi pro dnešek loučím.
Menší info: Blog má nad stránkou nový obrázek aneb hřbitovní zimní západ slunce - jsem na ně ujetá... že?

Na závěr snad jen: Šťastné a veselé svátky a mnoho zdaru do Nového roku.

Motor

16. prosince 2010 v 21:16 | Dark |  jen slova
Kitty mi před pár dny řekla, že absence komentářů je první hřebíček do rakve blogu. Ona to tedy řekla jinak, ale význam je relativně stejný.
Zarytě a rozhodně jsem opáčila, že tento hnací motor nepotřebuji, protože na můj první blog nikdo nechodil a na tento zrovna tak (nevím co bych taky chtěla za zázraky, když ho mám teprve měsíc a něco a v podstatě se o něj nestarám) a šlo to, ale teď musím uznat, že něco tady tomu chybí, nevím zda jsou to ty komentáře, ale něco to stoprocentně je.
I když ta "chyba" bude nejspíš ve mě, končit se mi nechce... no i když...
Zkrátka o Vánocích vždycky chytám depky a záchvaty zoufalství, není na tom nic divného, je to o tom, že závidím každému kdo má aspoň trochu lepší mezilidské vztahy.
Nějak se nedokážu dohrabat k tomu, kde je chyba, každopádně ve mě... všichni se ptají, proč jsem v černým, jestli se řežu a jaký je to být emo - poprvé jsem se zasmála a nechala to plavat, podruhé jsem se pokoušela vysvětlit, že černá se mi líbí, neřežu se a nejsem emo... ale teď?
Jsem mírumilovný člověk (dobře, trošku kecám), ale tohle mě fakt dokáže dostat do bodu varu.
Oni jsou taky šampóni a ptám se je na to, proč mají melír a růžový tričko?!
Neptám, tak ať neotravujou to "emařský zombie" jak mě jednou velmi mile nazvali... Z toho zkrátka vyplývá, že oni o emo neví vůbec nic, protože já jsem emo asi tak jako je velbloud žirafa.

Trochu jsem odbočila od tématu.
Takže, u minulého blogu jsem byla na vážkách, zda ho smazat či nechat, nakonec vyhrál rozum (a přemlouvání, jenže "rozum" zní líp nad slůvkem) "chci" a nesmazala jsem ho (k "nesmazání" mě dokopala také Kitty). Jistě, taky jsem se s ním patlala bůhví jak dlouho, ale tady mě nic nedrží - drží mě tu jen 9 článků a pár komentářů...
je to na houby...

Nutnost se vykecat...

9. prosince 2010 v 19:55 | Dark |  jen slova
Už zase si připadám, jako by se mi s každým dalším nápadem hlava nafukovala jako balon, jen stěží dokážu s takovou armádou různých myšlenek fungovat, jenomže já holt chci napsat něco, co má hlavu a patu, což jde jen velmi těžko, když dohromady ty nápady nemůže slepit.
Například bych chtěla sáhodlouze popsat čumění z očí do očí dvou osob, které se z duše nenávidí a zároveň se navzájem obdivují - on obdivuje jí, za její vyrovnanost a on zase jeho, za vytrvalost, která ji vždy chyběla.
Pak jsem chtěla napsat něco jako pokračování Úplňku a nakonec lehce sebevražednej příběh... a nic... Prostě mě to nejde napsat! Bezmocně tluču do klávesnice a pokouším se uspořádat slova v hlavě a ono to nejde. Frustruje mě to.

Hnus

3. prosince 2010 v 15:57 | Dark |  jen slova
Mít hodně volného času je pro mě dost nebezpečné, v noci nespat a neustále si v hlavě promítat kolik chyb jste v životě už udělali vám taky na psychické pohodě nepřidá.

Každý má plno řečí, ve kterých figuruje především slovo "to přejde" a i když bych si to přála... opravdu bych to byla já, kdybych ztratila něco, co mě provází životem?
Kdyby na mě aspoň jednou za den necenila zuby ta příšerná věta: "Nic nejsi, nic neznamenáš..."?
Nebyla, byla bych veselá lhářka, veselá, protože by ze mě spadlo plno věcí jako je beznaděj, zoufalství a častá duševní prázdnota a lhářka proto, že bych lhala sama sobě, možná bych si říkala: "Jo, jednou něco dokážu... něco velkého."
Ale já nedokážu, protože k tomu je potřebná vůle a tu já po tom všem zkrátka nemám.

Takže větu "to přejde" oficiálně mažu ze svého slovníku, stejně jako další perfektní větičku: "Čas hojí rány." a nebo "Musíš vzpomínat na ty hezký věci, který jste spolu prožili."

Nebo to možná funguje a já jsem vadná a nedokážu jít dopředu? Je to tím, že se má přítomnost věčně upírá k minulosti?
Nevím... ale co taky vím, že...

Úplněk

1. prosince 2010 v 20:45 | Dark |  příběhy
(obdivuju každého, kdo to dočte do konce)
Přešla jsem k oknu zataženému těžkými závěsy a podívala se škvírkou v závěsech na spící krajinu ozářenou měsícem v úplňku. Dávala jsem si velký pozor na to, aby paprsek měsíčního svitu nezabloudil i na mou kůži - to poslední po čem jsem v tuto chvíli toužila, bylo přeměnit se na vlkodlaka. Na hnusnou, velkou psovitou příšeru, jež vrčí a příležitostně sežere nějakého toho človíčka, který má proti dospělému vlkodlakovi (a já bezpochyby byla dospělá už nějaký ten pátek, i když jsem zamrzla na milosrdných šestnácti letech) sílu asi jako čerstvě narozená myš.